Medailonek
Milý Jene, jsem to já, Vladimír, který k Tobě promlouvá ještě z naší časové strany, ze které jsi mne předešel do věčnosti 16. 7. t.r. večer v 19.15 hod. Bylo to v sobotu. Několik dní předtím jsem Tě navštívil v nemocnici. Mluvili jsme spolu o Božích věcech, o posledních věcech člověka. Ty jsi svým klidným a pevným hlasem, plným jistoty, dával najevo, že víš, co s Tebou je. Posloužil jsem Ti svátostmi. Byla to chvíle vzájemné resonance v Bohu. Zakončil jsi tu chvíli slovy: … a nezapomeň za mne sloužit mši svatou. Prosím Tě o to.“
Sobota je den Panny Marie. Měl jsi k Matce Boží tichý, věřící obdiv a úctu. Mnoho jsme o Panně Marii v našich rozhovorech nemluvili, ale oba jsme dobře cítili, jak je nám blízká a že je nám oporou. Jistě Ti podala ruku, aby Tě přetáhla přes tu úzkou, ale bezednou štěrbinu mezi časem a věčnosti. Tak úzkou časovou trhlinou, jak krátký je poslední úder srdce.
Jene, jsem přesvědčený a vím to, že žiješ, i když jsi umřel!
Tvoji prosbu jsem splnil u u dominikánů v kostele Panny Marie Růžencové. Byl plný lidí. Mluvil jsem v tom duchu, ve které jsme spolu hovořívali o Bohu. Vím, že by ti bylo nepřijemné, kdybych vynášel Tvé přednosti.
Po nějakém čase po Tvé smrti přijalo Tvé tělo konečnou podobu – několik hrstí šedého popela. Popela země, ze kterého Boží mocí si Tvoje duše vytvořila tělo, aby se mohla projevit. Tvoje paní neteř mně sdělila den a hodinu uložení urny s Tvým popelem. Pamatuješ, jak jsme spolu ukládali popel Tvé Miládky do jižního svahu na Ústředním hřbitově? Blízko toho místa, kam jsi nasypal popel své manželky, jsem nasypal do důlku v zemi také Tvůj popel. Co jsem před tím promluvil k těm několika přítomným, kteří stáli kolem? Musela mi to připomenout sestra Srbová. Pamatovala si, že jsem řekl: „Jan? To byl byl dobrý člověk. Začal svůj život na lidské písčině a končil ho životem křesťana. Byl mi vzorem zpočátku správného chlapce a později, v dospělosti, vzorem jednoznačného životního postoje. Zpočátku našeho přátelství mne podržel v rovině lidské zralosti a já mu zase pomohl ke zralosti duchovní.“
Vzpomínáš si na ty dlouhé hovory u rybníka za Vrbovou Lhotou v kolínské rovině? Na debaty u mne na faře v Pečkách?
Plzeňská charita na Tebe vzpomíná jako na svého vytrvalého, neokázale pomáhajícího dárce, jehož štědrost nevycházela ze skromného přebytku, ale z hluboké účasti na životě každého člověka. Tvoje mírná povaha, ušlechtilost v jednání a nekompromisní pravdivost jsou paprsky světla, které z Tebe vyzařovaly za Tvého života mezi námi a prosvěcovaly temný smog dnešní konzumní společnosti.
Jako záře velkého třesku svítí po těch snad 13 miliardách světelných let až dodnes – i Tvůj skromný život se neztratil a neztratí. Bude svítit v celém stvoření až do chvíle, až přijde konečné Světlo světa – náš Pán Ježíš Kristus.
Prorok Izaijáš nám už 830 let před narozením našeho Pána předpověděl: „... že On, Ježíš, Světlo světa, zničí závoj, který zahaluje všechny lidi a strhne plášť, rozprostřený nade všemi národy, navždy odstraní smrt, setře slzu z každé tváře a sejme potupu ze svého lid na celé zemi.“
V ten den, Jene, s úžasem a radostí řekneme: To je náš Bůh, v kterého jsme doufali, aby nás zachránil, plesejme, radujme se ze spásy, kterou nám dal.
P. Benedikt Vladimír Holota, OFM
